Kateřina Piorecká
Mašinová práce. K technologii psaní před rokem 1914
Psací stroj byl na počátku devadesátých let 19. století v českém prostředí novinkou, o čemž svědčí jak popularizační články v denících i odborných časopisech, tak první satiry. Přes paralelní existenci mnoha konkurenčních systémů se psací stroj postupně prosadil v administrativě (včetně administrace nakladatelství a periodik), ve sféře tvůrčí ovšem velmi pomalu. Rukopis byl považován za vyjádření osobnosti svého původce a byl ceněn zvláště v souvislosti s literární tvorbou. Generace symbolistů a dekadentů proto kladla důraz na kaligrafické psaní. K volbě psacího stroje spisovatele zpočátku vedly velmi pragmatické důvody: 1. zdravotní stav pisatele (zdravotní postižení, zvláště slepota, vleklé kloubní choroby apod.); 2. čitelnost výsledného textu (požadavky na rukopis se v důsledku proměny technologie sazby a jejího mnohonásobného zrychlení zpřísnily); 3. anonymnost textu (na rozdíl od rukopisu strojopis nepoukazuje přímo na svého autora). Jako kompenzační pomůcku používali psací stroj Josef Kalousek či Eliška Krásnohorská. Pro Václava Tilleho a Karla Matěje Čapka Choda se stal tvůrčím nástrojem, který ovlivnil jejich literární tvorbu.
klíčová slova: české země, 19. století, kulturní dějiny, literatura, psací stroj, psaní
design by Bedřich Vémola
