Jiří Kopecký
Ztělesněná hudba a strženost tělem
282–290, resumé s. 291
Při operním představení je stále kladen hlavní důraz na hlas, potlačený pohyb herce vyvažuje dokonale zvládnutá technika, což měšťanské kultuře 19. století vyhovovalo z několika důvodů. Jednak mohl odpadnout problém s nevhodným ukazováním těla, jednak nestálo nic v cestě obdivování pěvce/zpěvačky. Na operní „netělesnost“ nepřestaly reagovat parodie, soukromá korespondence, memoárová literatura či baletní složka divadelního souboru. A naopak fyzický styk umělců s vyššími vrstvami společnosti, resp. s platícím publikem, rozvinul zákulisí divadla. Jak komplikované bylo pro tehdejší operní hvězdy udržet své intimní vztahy v mezích, které by neohrozily jejich kariéru, a zároveň neztratily kontakt s uchvácenými diváky a posluchači, je demonstrováno na případech Vladislava Florjanského (tenor), Karla Buriana (tenor), Augustina Bergera (taneční mistr) a Emy Destinnové (soprán). Typický zjev 19. století – divadelní umělec se špatnou pověstí – definitivně zmizel a přes nostalgické návraty se ho už po první světové válce nepodařilo vzkřísit.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
design by Bedřich Vémola
