Petr Wittlich
Tělesnost a figurální kánony v sochařství 19. století
197–203, resumé s. 204
Stupňující se smysl pro tělesnost byl nepochybně jedním z hlavních rysů vývoje moderního uměleckého názoru v 19. století. Téma Pygmaliona a aféry kolem prezentování odlitků živých těl jako soch, kulminující kolem Rodinova Kovového věku, vyznačují nejvýrazněji tento trend, legalizovaný novobarokním stylovým idiomem, který ovládl francouzské a s ním i světové sochařství ve druhé polovině 19. století od skandálu s Carpeauxovým sousoším Tanec pro pařížskou Operu. Zajímavé jsou však i zábrany, které byly kladeny do cesty tomuto vývoji a které se soustřeďovaly do problematiky kánonu, jenž byl pro sochaře tradičním základem jejich tvorby. Není sice sporu o tom, že to byla estetika tělesného fragmentu, která nakonec získala hlavní slovo ve vývoji moderního sochařství a vedla je od figury k objektu, nicméně početné úvahy o kánonu (zejména Polykleitově), včetně akademických příruček, posloužily i novoklasicistické vlně na začátku 20. století. A vzbuzují pozornost i dnes, kdy se v současné teorii literatury a umění vrací pojem kánonu, snad jako příznak stavu, kdy se po postmoderním pádu kriterií opět vynořují otázky po standardu, kontinuitě, identitě a dalších nositelích stability v kulturním diskurzu.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
design by Bedřich Vémola
