Daniela Tinková
Mefytická těla: exodus zemřelých ze světa živých na přelomu 18. a 19. století
73–81, resumé s. 82
Studie se zabývá proměnou postoje k mrtvému tělu v období osvícenských reforem, a to jednak v souvislosti s novými poznatky o fyziologii lidského těla, jednak v souvislosti s hygienickými snahami vzdělaných elit, které proměnily zemřelé tělo v nežádoucí předmět ohrožující těla živá. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století došlo k vytyčení jasnější hranice mezi těly živými a těly mrtvými, mezi světem živých a světem mrtvých i mezi mrtvými těly běžnými a těly, řekněme, „nebezpečnými“, „epidemickými“. Navzdory osvícenským pokusům o faktickou asimilaci mrtvého těla se škodlivou „nakažlivinou“ je zřejmé, že právě následující 19. století posílilo citové pouto jak k ostatkům zemřelých „velkých mužů“ (a „velkých žen“), tak k ostatkům a místům posledního odpočinku milovaných blízkých osob. Tato měnící se senzibilita byla ostatně patrná již v době uvádění josefínských předpisů do praxe, kdy nová nařízení budila více či méně otevřený odpor populace.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
design by Bedřich Vémola
