• Aktuality
• Sborník
• Odkazy
• O nás
• Kontakt

Ivan Klimeš

Po zániku epochy. Kinematografická ohlédnutí za

Zrod samostatného československého státu v roce 1918 znamenal zásadní zlom a česká společnost dějinnost chvíle velmi intenzívně prožívala. Vědomí zániku dlouhé epochy pronikalo do rétoriky publicistických projevů, ale silně rezonovalo také v umělecké tvorbě. V nacionálně vzrušené atmosféře popřevratových let projevovala umělecká kultura snahu symbolicky připomenout příběh českého národa, přičemž konec tohoto příběhu je prezentován jako dějinný triumf. Stejné ambice lze stopovat i v kinematografii, která zacílila – především verbálně – na historický film s národní ideologií jako na žánr nejvyššího společenského kreditu. Vynořilo se tak mnoho různých ctižádostivých projektů, z nichž nebylo realizováno téměř nic, ale ve svém celku působivě dokládají dobové nálady. Popřevratovému nacionálnímu entuziasmu vděčíme za zrod dvou filmů v žánru živých obrazů – České nebe (1918) a Utrpením ke slávě (1919). Příhodnou půdou pro připomínku českého příběhu se staly také legionářské filmy, které propojovaly nedávný zápas o samostatnost s národními historickými tradicemi. Velmi reprezentativní je v tomto smyslu film Václava Binovce Za svobodu národa (1920) s hereckou účastí politických špiček včetně T. G. Masaryka a Karla Kramáře. Právě na Masaryka a jeho kancelář se obraceli různí podnikatelé s těmi nejokázalejšími a také nejnákladnějšími projekty. Příspěvek dva takové případy popisuje – druhý z nich je zajímavý účastí Karla Čapka, Jaroslava Kvapila a Aloise Jiráska. Snahu zobrazit český příběh se šťastným koncem ale zároveň provázel strach z diletantského výsledku. Nedostatečné zázemí, minimální profesionální zkušenost a umělecká necitlivost představovaly nebezpečí, které nakonec filmové kruhy od všech velkých projektů odradily.