Lucie Vlčková
Proměny motivu stařeny na konci 19. století
271–283, resumé s. 282–283
Motiv stařeny se ve výtvarném umění druhé poloviny 19. století uplatňoval často, dlouho bez výslovných symbolických konotací. Pozdější vývoj v devadesátých letech u motivu stařeny obnovil tradiční symbolické odkazy, ale zároveň jej nebývalým způsobem polarizoval vůči žádoucímu obrazu ženství. Stařena jako protějšek sexuálního objektu i rodičky vyznačuje mezní podobu tenzí, vymezujících prostor mužského vnímání světa. Tento příspěvek mj. analyzuje obrazy a jednu z básní krajináře Františka Kavána z druhé poloviny devadesátých let. V Kavánově Chátrání se zviditelňuje další rovina obrazu ženy jako součást existenciálního symbolu, tematizovaného už u básníka K. H. Máchy jako „matka-země“ a „země-hrob“. V krajinném obrazu přírodního dění dosáhl Kaván zvláštní významové inverze uplatněním motivu stařeny a jejím připodobněním k menhiru. Škálu obrazů ženství z doby fin de si?cle včetně těchto mezních poloh lze lépe pochopit s pomocí pozdější hlubinné či archetypální psychologie C. G. Junga. V dobovém obraze a prožitku světa se uplatňuje „anima“, která má i svůj „stín“. Tyto obsahy po svém zviditelnění pozbyly svou původní přitažlivost a to je i jeden z důvodů, proč motiv stařeny po přelomu 19. a 20. století ztratil svou předchozí četnost.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
design by Bedřich Vémola
