• Aktuality
• Sborník
• Odkazy
• O nás
• Kontakt

Vít Vlnas

Stáří jako přidaná hodnota? Kmetský věk vlasteneckých umělců českých

Studie se zabývá otázkou reflexe osobností zestárlých výtvarných umělců u české kulturní veřejnosti 19. a počátku 20. století. Také v českém prostředí hrál dlouho důležitou roli stereotyp mladého génia, jenž „milován bohy umírá mlád“. Mezi ustavující články geneze tohoto emblému náležel zvláště Hegelův výměr geniálního tvůrce jakožto ideální bytosti nezatížené „manýrami“ předchozích epoch, ale nesoucí vpřed ideál umělecké pravdy, jemuž se podřizují i slohové formule. V dějepise českého výtvarného umění se takovýto kult mladého (a v mládí zemřelého) tvůrce rozehrál opožděně. Navíc opomíjel skutečnost, že v romantických konceptech dějin umění kráčeli zpravidla mladí géniové ruku v ruce s moudrými starci – učiteli, ironiky, skeptiky a především strážci vyššího řádu. České umění 19. století poznalo jen několik umělců, u nichž doboví interpreti chápali fyzické stáří jako hodnotu o sobě. Byli jimi Antonín Lhota (1812–1905), Karel Javůrek (1815–1909) a s časovým odstupem i Josef Václav Myslbek (1848–1922). S určitou rezervou do této společnosti náleží i Josef Führich (1800–1876), apostrofovaný v okamžiku svého skonu jako „kmet jinoch“. Lhota, jehož vlastní tvůrčí přínos nebyl nijak valný, vstoupil do kulturního povědomí především jako učitel celých malířských generací. „Živoucí petrefakt“ Javůrek patřil ve stáří více k pražským kulturním kuriozitám než k osobnostem ovlivňujícím aktuální výtvarné dění. Naproti tomu Myslbek si vedle neúnavné tvůrčí aktivity uchoval do posledních chvil i kontakt s uměleckým vývojem. Nejen ideově, ale i fyzicky u něj byla s obdivem spatřována analogie ke starému Michelangelovi. Fyzické stáří umělce se v očích interpretů konečně mohlo stát i hodnotou zvyšující cenu díla a ospravedlňující běh géniovy pozemské mise před tváří dějin. Tento stereotyp se objevuje shodou okolností ve chvíli, kdy reakce na hnutí avantgard znovu vynáší hodnotu stáří jako strážce řádu a kontinuity, a ovšem i jako zdroje opravdu podstatných, hlubokých a celé epochy ovlivňujících proměn uměleckých stylů.