Jiří Kopecký
Řekové u českých skladatelů 19. století
354–366, resumé s. 366
Zájem českých hudebníků 19. století o řeckou kulturu byl v prvé řadě nesen stále živým obdivem k antice. Vnášení novořeckých motivů do české hudby, jak o tom vypovídají díla Antonína Dvořáka, Karla Bendla a Zdeňka Fibicha, bylo motivováno geografickou blízkostí Řecka a slovanského světa, obdobnou politickou situací i atraktivitou „žhavého“ Středomoří v módní vlně verismu. Představy o hudbě starých Řeků pomáhaly formovat smyšlené hudební osvětí bájných Slovanů. Nedostatek konkrétních příkladů řecké – ať už antické, nebo novořecké – hudby, řešili skladatelé, i s ohledem na publikum, tím, že se přidrželi řecké textové předlohy. Často si museli řecké jako exotikum vymyslet na základě jednoduchého řešení „znít trochu jinak“ a v případech, kdy se skutečně mohli opřít o prokazatelné památky či záznamy folklóru, hledali návaznost na něco, co mělo oporu v běžné recepci. V tomto případě se spoléhali na svůj individuální styl, na obecně známé „prefabrikáty“ bizarního výrazu a lidové hudby (např. hluboké polohy nástrojů, tremolo, ostinato, prázdné kvinty, kvinty lesních rohů) a v neposlední řadě na harmonicky komplikovanou řeč Richarda Wagnera.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
design by Bedřich Vémola
