Michal Topor
Zeyerův „nejkrajnější východ“
319–329, resumé s. 329
Mezi lety 1881–1895 Julius Zeyer publikoval několik textů (próz, básní, dramat), artikulujících dálně východní inspiraci. Je pravděpodobné, že podstatnou součástí zájmu, který Zeyer sdílel s Vojtou Náprstkem, jehož knihovnu bohatě využíval, byla etnografická osvěta. Příspěvek se však pokouší sledovat jiný směr rozumění: chápe Zeyerův čínský a později japonský literární exil – tak jako jiné Zeyerovy exily – jako kryptogram jeho osobního života, jako projev hledání (ozřejmování) a současně odsouvání vlastních traumat v odlesku a maskách (tentokrát) čínského či japonského bájesloví s jeho ornamenty a představivostí, a současně – jako možnost vyjít vstříc vlastní estetické senzibilitě, okouzlení artefakty a kulturou živobytí, které se dalece vymykaly českým a vlastně i evropským zvyklostem. Zdá se, že napříč dálně východní sérií Zeyerových textů lze rýsovat spojitou práci dvojího vyhnanství (erotického a sociálně estetického); výčet tematizovaných forem odloučení mezi mužem a ženou je proto následován poukazy k motivickým rysům, které patrně souzněly se způsobem Zeyerovy interpretace dálně východního bytu a nakonec také odpovídaly specifickému estetickému ideálu, jímž patrně Zeyer na konci 19. století konvenoval artistněji založené části české modernistické „mládeže“.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
design by Bedřich Vémola
