• Aktuality
• Sborník
• Odkazy
• O nás
• Kontakt

Taťána Petrasová

Aristokratický biedermeier

Příspěvek se pokouší na příkladě dvou staveb Heinricha Kocha verifikovat tezi, že biedermeier jako nový životní styl vzešel ve svých nejradikálnějších inovacích z prostředí šlechtických zadavatelů. Neopírá se přitom však o důkazy potlačení ornamentu, známé díky znovuobjevení biedermeieru na počátku 20. století, nýbrž o prostorovou kvalitu staveb. Dosavadní německé a rakouské pojetí biedermeieru vychází se špičkových projektů, realizovaných na objednávku příslušníků pruského a rakouského dvora. Nejvyšší společenské postavení dvora se poukazem na měšťanské chování snižuje a proměňuje v normu takzvané středostavovské společnosti. Při témž postupu, který uplatnil Georg Himmelheber ve svých výkladech k Schinkelovým stavbám (zvláště jeho Starému muzeu, 1824-1830) a při sledování analýzy Kornhäuserových prací pro arcivévodu Karla (Weilburg 1820-1823, Albertina 1822-1824), již provedla Hedwig Herzmansky, se vyjeví nové přednosti Kochova díla v Kostelci nad Orlicí (1828-1833) a jeho Vily Kinských na pražském Smíchově (1827-1831). Do obou budov se vstupuje schodištní halou, situovanou v meziposchodí. Tento vestibul je výsledkem řešení prostorového dilematu, které přineslo zavedení suterénu s přímým osvětlením v úloze hospodářského zázemí zámeckých staveb. Na rozdíl od staršího zámku Kačina (realizace 1816- 1822), kde mají schodiště, spojující zvýšený služebnický suterén s reprezentativním přízemím, ještě povahu zcela funkční, použil Koch zvýšené přízemí k vybudování schodištní haly, integrující obě podlaží do podoby reprezentativního vestibulu. Nejhmatatelnější důkaz nového životního stylu však skýtá technické vybavení obou staveb: instalace teplovzdušného topení podle vynálezu Paula Traugotta Mei?nera, propagátora systému zdravotní péče, využívajícího teplým vzduchem vytápěných místností a účinku „ světelné lázně na odhalené tělo“.