• Aktuality
• Sborník
• Odkazy
• O nás
• Kontakt

Vít Vlnas

Panovnický cyklus Antonína Machka: „biedermeierský“ historismus mezi barokem a romantikou

Příspěvek se zabývá funkcí a ideou takzvaného Panovnického cyklu Antonína Machka, sbírky historizujících portrétních miniatur, zachycujících v souvislé řadě české panovníky. Z obsahového hlediska je tento cyklus z doby před rokem 1835 nejambicióznějším, a, co se bohatosti a rozmanitosti inspiračních pramenů týče, i intelektuálně nejnáročnějším malířským dílem svého druhu v Čechách předbřeznového období. Stejně jako u souběžně vzniklého cyklu litografií Dějiny Čech v obrazech (1820-1834), se jedná o závažný projev „biedermeierovského“ historismu ve výtvarném umění , významný i v širších středoevropských souvislostech. Společným pramenem sérií panovnických obrazů byla již od 16. století dynastická renesanční galerie na Pražském hradě, zaniklá po požáru v roce 1541, avšak zachovaná v kopiích. Machek následoval tyto vzory pouze mimochodem a zobrazoval česká knížata a krále nejen s jejich tradičními atributy, nýbrž i v osobitých kulisách a někdy i s doprovodem vysvětlujícího alegorického aparátu. Jedním z informačních pramenů mu byla litografická série Josefa Lanzedelliho Der Stammbaum des allerdurchlauchtigsten Hauses Habsburg –Österreich /Rodokmen nejjasnějšího domu Habsbursko-Rakouského/, která vycházela ve Vídni v letech 1820-1822. Strnulost Machkových postav, iritující kunsthistoriky, byla podle všeho vědomá. Malíř pracoval s předem danými vzory, které stavěl do nejrůznějších souvislostí. Příspěvek identifikuje některé z těchto předloh. Ukazuje, že Machek musel mít mimořádný přehled zvláště v oblasti evropské grafické produkce 16.- 18. století. V ideovém ohledu jsou zajímavé především jeho nápadné sympatie vůči osvícenskému dědictví. Ty mohou být i důvodem pro skutečnost, že Machek za svého života cyklus nikdy souborně nevystavil. Série však musela být známa poměrně širokému okruhu jeho intelektuálních přátel a zákazníků. V kontextu českého „didaktického“historismu v malířství připadá Machkovu cyklu pouze přechodný úkol. Na jedné straně se zde naplňuje dávná představa o zachycení dějin země jako celku prostřednictvím panovnického portrétu. Tato tradice, sahající přes barokní patriotismus zpět do středověku, v 19. století zvolna vyhasíná v nadnárodním konceptu zemského – říšského - patriotismu. Akcentováním jednotlivých osobností a epoch, stejně jako svými skrytými, leč přesto znatelnými sympatiemi a antipatiemi již Machek předjímá velká témata národního historismu, který se pak za podstatně odlišných podmínek rozvíjel od 60. let 19. století.