• Aktuality
• Sborník
• Odkazy
• O nás
• Kontakt

Vít Vlnas

Vaterländisches Ehrenbuch aneb Truchlivý příběh výchovy rakouského vlastence

Příspěvek se zabývá klopotnou a v konečném výsledku neúspěšnou snahou o výchovu občana habsburské říše nejen v loajálního, ale též upřímně vlasteneckého jedince s rozvinutým citovým vztahem k supranacionální „širší vlasti“. Slibné předpoklady, které se v tomto ohledu utvořily během napoleonských válek, nebyly naplněny především vinou liknavosti a podezíravosti státního aparátu. Po roce 1848 vznikly dvě pozoruhodné konzervativní „rakouskovlastenecké“ koncepce, zaštítěné osobou ministra Lva Thuna. Josef Alexandr Helfert se svou představou „národních dějin“ („Nationalgeschichte“) stavěl nad nacionalismy jednotlivých etnik monarchie zastřešující vidinu celorakouského státního a nadnárodního uvědomění, stojícího na společném historickém vývoji v rámci dunajského soustátí. Wácslav Wladivoj Tomek, přesvědčený o nutnosti historického svazku zemí pod vládou habsburského arcidomu, vytvořil a aplikoval pozoruhodnou „synchronickou metodu“ rakouského dějepisu jako souhrnu dějin jednotlivých státních útvarů. Paralelně probíhaly se státní podporou i pokusy vtělit ideu říšského patriotismu nejen do učebnic, ale i do ikonologie monumentálních veřejných staveb. Například umělecká výzdoba Vojenského historického muzea ve vídeňském Arzenálu dokonale ilustruje ideu Františka Thuna ml. o „jednotě Rakouska skrze jeho armádu“: neoabsolutistický režim zde vyjádřil svou naději, že v budoucnu budou všichni poddaní rakouského císaře stejně poslušní a spořádaní, jako jsou již nyní jeho vojáci. Pozdější cyklus nástěnných maleb v chóru Votivního kostela, zase podává obraz „mariánského Rakouska“ jako svazku zemí, duchovně spojených úctou ke P. Marii. Další část článku se podrobněji zabývá kompendiem Vaterländisches Ehrenbuch od Albina von Teuffenbach, ve své době jednoho z nejvýznamnějších autorů v oblasti rakouské vlastenecké publicistiky. Obdobně jako zmíněné výtvarné cykly, chtěla i tato kniha na střípcích dějin jednotlivých zemí monarchie chce zbudovat stavbu všeobecně sdíleného rakouského vlastenectví, jehož nejobecnější společné jmenovatele by mohl přijmout každý obyvatel mocnářství bez ohledu na národnost. Jednotícím prvkem se tu však vedle habsburské dynastie a císařské armády stává poněkud mimoděčně též společně prožívané němectví. Na rozdíl od srovnatelných kompilací českých (Josef Jireček), které vycházejí z Tomkova synchronického pojetí rakouského dějepisu, má Teuffenbachovo dílo blíže k Helfertově ideji „Nationalgeschichte“. Navzdory upřímným snahám však bylo na výchovu ideálního rakouského vlastence již pozdě. Poslední pokusy v tomto smyslu podnikly školské úřady na počátku první světové války v podobě masivních zásahů do učebnic dějepisu a čítanek. Tato „úprava“ učebních textů se dopracovala k neuvěřitelně stupidním výsledkům, smutně ilustrujícím úpadek a pád o sto let dříve nadějného konceptu všerakouského patriotismu. Namísto oddaných vlastenců si Rakousko cílevědomě vychovávalo vlastní uvědomělé hrobaře.