• Aktuality
• Sborník
• Odkazy
• O nás
• Kontakt

Radim Vondráček

Fantasmagorie: zapomenutý zdroj imaginace

Výraz „fantasmagorie“ se objevil v západoevropských jazycích na konci 18. století. Jako označení pro specifický typ opticko-mechanických zábav jej zřejmě poprvé užil iluzionista Paul de Philipsthal, vystupující pod pseudonymem Philidor. Hostoval v řadě evropských měst, od roku 1786 v Groningen, Sankt Petěrburgu, Berlíně, Lipsku, krátce i v Praze (v srpnu 1789), poté účinkoval ve Vídni (1790–1792) a následně v Paříži, kde od prosince 1792 pořádal představení La Phantasmagorie, v němž měly být vyvolávány „zjevy duchů a stíny slavných osobností“. Philidora později zastínil jiný, slavnější mág – belgický vynálezce a fyzik Étienne-Gaspard Robert (1763–1837), který podobná představení pořádal v Paříži od roku 1798. Stejně jako u Philidora se jednalo o projekci hrůzostrašných obrazů pomocí laterny magiky. Oproti běžným Laternenvorführungen se zde uplatnilo několik novinek. Umístění projektoru na pojízdnou konstrukci umožňovalo iluzivní pohyb a proměny promítaných přízraků. Postavy duchů, ďáblů a jiných strašidelných přeludů byly promítány na jemný batist zavěšený ve tmě před diváky, a tak se fantasmata nečekaně zjevovala ve vzduchu a „blížila“ k vyděšenému publiku. Robert alias profesor Robertson předvedl svou fantasmagorickou show rovněž v Praze, v sále malostranského hotelu Lázně v prosinci 1810 a poté od října do prosince 1812. V následujících letech v Praze s fantasmagoriemi vystupovali loutkář Franz Lorgie z Drážďan (1814), mechanikus Anton Hirschberg z Kladska (1821), majitel mechanického kabinetu Franz Kopelent, Sebastian Schwannenfeld z Vídně, ve třicátých letech Jan Weiss či Josef Kryštof Tschuggmall. Oproti Paříži či Londýnu převažovalo v Praze spíše humorné ladění těchto projekcí, tvořících obvykle jen doplněk hlavního programu, nejčastěji přehlídky fyzikálních kouzel a mechanických automatů. Často byly spojeny s jinými optickými efekty, jakými byly komische Metamorphosen či kaleidoskopische Verwandlungen, jejichž podstatou bylo střídání obrazu postupným překrytím či rychlým sledem. Promítání fantasmat mělo od přelomu 18. a 19. století zřejmý vliv na básnickou imaginaci (E. T. A. Hoffmann, Johann Wolfgang Goethe) i na výtvarnou tvorbu (William Blake, Heinrich Füssli, Francisco de Goya). Obdobné prolínání různých sfér vizuální kultury můžeme sledovat i v českém umění. K dobové oblibě opticko-mechanických obrazů odkazuje například litografická série Phantasmagorien und englische Sachenbilder (kolem roku 1831, autorem zřejmě Antonín Gareis st.), parodující jak estetiku gotična, tak „fantasmagoricky“ pošetilou měšťanskou každodennost.