• Aktuality
• Sborník
• Odkazy
• O nás
• Kontakt

Dagmar Mocná

Případ Kondelík aneb Biedermeier v nás

Příspěvek se zabývá problémem „kondelíkovštiny“, tj. životním stylem, odvozeným z románu Ignáta Hermanna Otec Kondelík a ženich Vejvara. Ten je v českém literárním povědomí reprezentován první z titulních postav, která se brzy po vydání knihy stala takříkajíc „emblematizovaným“ „českým typem“, antihrdinou, ztělesňujícím všechny principiální národní nectnosti: šosáctví, pohodlnost a konzervativizmus. Na základě srovnání s (rovněž emblematizovanými) Kondelíkovými protihráči se autorka pokouší, zachytit hlavní roviny staletého sporu. Srovnání s heroizovaným donkichotským emblémem reflektuje nejvšeobecnější rovinu diskurzu o „kondelíkovštině“ a dává vyniknout Kondelíkově živočišnosti. Antinomie Kondelík versus Julius Fučík (který zde nevystupuje jako reálný člověk, nýbrž jako emblematizovaný protagonista Reportáže, psané na oprátce, to znamená rovněž zevšeobecněný typ) transponuje donkichotské dilema do roviny politického boje mezi revolucí a snahou o zachování stávajících poměrů. Jediné pozitivní Kondelíkovo srovnání, stavící jej vedle mýtizované postavy Tomáše Bati jakožto vzoru úspěšného českého podnikatele, ukazuje aspekty kladného přijímaní životního postoje a la Kondelík v dobách s převládajícími restaurativními tendencemi, zvláště v periodách budování prosperující ekonomiky a stabilního státu. Poslední srovnání s emblematizovanou osobností bohéma a básníka Vítězslava Nezvala se navrací k výchozímu donkichotskému dilematu a aktualizuje ho v kontextu nivelizujících tendencí ke globalizaci směřující civilizace. Kritika „kondelíkovštiny“ tentokrát míří na pragmatický, konzumní přístup k životu a hodnotovou konformnost. Všechny naznačené roviny diskurzu o „kondelíkovštině“ jsou variantami zásadního rozporu mezi heroismem a střízlivou věcností, metafyzikou a tělesností, loyálností a vzdorem. Zmíněný diskurz se dá rovněž chápat jako součást rozporuplného českého vyrovnávání se s tradicí biedermeieru, v širším slova smyslu pak s českou příslušností ke středoevropskému kulturnímu prostoru.