• Aktuality
• Sborník
• Odkazy
• O nás
• Kontakt

Vojtěch Lahoda

Domestikace kubismu: Kramářův biedermeier

Teze příspěvku vycházejí ze způsobu myšlení Vincence Kramáře, jenž je znám jako jeden z nejmarkantnějších teoretiků a historiků kubismu v Čechách. Kramář používá při výkladu tohoto fenoménu ve své knize Kubismus (1921) charakteristik, hodících se velmi dobře i k popisu atmosféry biedermeierovského interiéru či biedermeierovské intimity. Jestliže spojíme toto sémantické směřování Kramářových výpovědí nejen s jeho vlastním, osobním zájmem historika umění a sběratele o 19. století, nýbrž i s jeho privátními zálibami, to znamená s jeho soukromým životem, nezbývá, než konstatovat, že se zde rozhodně najdou styčné body. Atribut „jakéhosi domáckého umění“ , objevující se v popisu Picassových kubistických obrazů souzní s Kramářovou zálibou v umění počátku a první čtvrtiny 19. století. Příspěvek se tudíž věnuje biedermeierovské sémantice v Kramářových výrocích, jeho preferencích kunsthistorika i v soukromém životě, upřednostňujícím rodinu a sběratelskou činnost. Jde v něm o to, postihnout pečeť biedermeieru v Kramářově pojetí kubismu, ale i v jeho sběratelství a životě. Tento rys domestikace kubismu koresponduje i se způsobem, jakým Kramář Picassa sbíral. Je zakotven v Picassově vlastní tvorbě z období první světové války, které pro Picassa z hlediska rodinného života paradoxně patřilo k nejšťastnějším . Kramář se v Picassově díle z let 1910-1913 soustředí na harmonicky vyznívající kubistické kompozice a důrazem na spirituální vyzařování malých věcí. Převážná část Kramářovy picassovské sbírky odrážela právě harmonické bytí, „teplé útočiště“ a měla do jisté míry domácký, důvěrný charakter. Jistě nebylo náhodou, že se Kramář jakožto historik umění zajímal o kresby řady rakouských a německých tvůrců 18. a 19. století. Mezi nimi se nacházeli i představitelé tamního biedermeieru, jako například Josef Höger, Franz Ender, , Albert Zimmermann, Friedrich Gauermann, Lorenz Janscha či Franz Steinfeld. K nejpříznačnějším projevům biedermeierovského malířství patří zájem o děti a dětský svět, jenž je pochopitelně jádrem rodinného života. Antonín Procházka maluje pro kubismus dosti neobvyklé dětské motivy, především děvčátka s panenkami. Vzory těchto prací je možno spatřovat jak v tvorbě Henriho Rousseaua, tak právě v biedermeieru. Kubismus tu je zmírněn do přijatelné dekorativní podoby, je podřízen zákonu civilizace, doslova domestikován, aby obraz, zavěšený v pokoji, spíše vyzařoval útulnost nežli frustraci z rozpadu reality. Stopy biedermeieru v kubismu, ať už prostřednictvím Kramářova nazírání problematiky, či přímo v dílech Picassa a dalších protagonistů, poukazují na různé fasety tohoto stylu. Tak jako produkce kubistů a její výklady nejsou monolitické, zahrnuje v sobě i malířství biedermeieru nespočet rovin a aspektů.