Jiří Pelán
Biedermeier a italská kultura
342–363, resumé s. 362–363
Autor považuje za žádoucí, zasadit úvahy o literárním biedermeieru v kontextu německé a švýcarské literatury a literatury habsburské monarchie do příslušného rámce. K habsburské monarchii patřila i podstatná část Itálie a s evokací biedermeieru jako způsobu života se setkáváme například u Guida Gozzana. Italská literární věda však tento pojem nepoužívá. Je tudíž nutno, se v první řadě ujednotit na definici biedermeieru jakožto stylového paradigmatu, aplikovatelného na italský materiál. V této souvislosti autor poznamenává, že biedermeierovská literatura byla dosud charakterizována z hlediska sociologických premis, a klade si otázku, zda je vůbec možné, nalézt specificky biedermeierovské, od předchozího romantismu odlišné stylové konstanty. Navrhuje pohlížet na biedermeier jako na závěrečnou fázi evropského romantismu, která si sice ponechává mnohé z jeho stylových prostředků, zároveň však vede prudkou polemiku s jeho ideovým obsahem. Démonismus je zkrocen mravním řádem a romantismem zpochybněná etická kosmologie znovu nastolena. Příspěvek podtrhuje jednotlivé momenty této revize romantických mythémů v dílech první generace italských romantiků (Barchet, Pellico, Manzoni, Porta, Giusti) a věnuje pozornost především Pratimu a Aleardimu coby představitelům takzvaného „druhého romantismu“. Právě v Pradiho ultraromantických motivech konstatuje velmi silnou prezenci biedermeierovského ideálu života, žitého umírněně a v harmonii s přírodou, v Aleardiho obrazech z dějin pak odkrývá jejich principiální ahistorimus.
Web vytvořilo studio Liquid Design, v případě potřeby navštivte stránku s technickými informacemi
design by Bedřich Vémola
design by Bedřich Vémola
