• Aktuality
• Sborník
• Odkazy
• O nás
• Kontakt

Jitka Bajgarová – Josef Šebesta

Hudba na karlovarské kolonádě v první polovině 19. století aneb Kterak se Čechy k besedě protancovaly

I v období biedermeieru byla lidová píseň jedním z nejvýznamnějších pramenů inspirace pro dobovou hudební tvorbu. Sáhl k ní i houslista a dirigent karlovarského lázeňského orchestru, potomek polských emigrantů Josef Labický (1802 – 1881). Podnícen výsledky guberniální sběratelské akce z roku 1819 tak, jak je profesor pražské konzervatoře Bedřich Dionýz Weber zpracoval v takzvaném Kolovratském rukopise a Jan, rytíř z Rittersberka roku 1825 vydal ve své sbírce České lidové písně (Böhmische Volksllieder) , vytvořil tři orchestrální aranžmá (op. 28, 41 a 53), následně publikovaná v Praze a Lipsku. Tímto repertoárem nového typu vzbudil v letech 1837-39 nadšení a dokonce úžas nejen v Praze a Čechách, nýbrž i na zahraničních turné (mimo jiné v Sankt Peterburgu). Ze srovnání jeho písňových směsí s Rittersberkovou sbírkou vyplývá, že Labický převzal téměř všechny písně včetně názvu a ve většině případů i tóniny, od Rittersberka. Podle dobových svědectví byly Labického směsi určeny nejenom k poslechu, ale i k tanci. Mohli jsme v nich identifikovat celou řadu tanců (Sousedská, Polka, Valčík, Kominík, Sekáč, Třasák, Dupák, Kvapík, Furiant), což nás přivedlo na myšlenku možné souvislosti s pozdější Českou besedou, která se prvně tančila v Praze roku 1862. Z porovnání Labického orchestrálních písňových směsí s o čtvrt století mladší Besedou pro nás vyplývá závěr, že podobnost rozhodně není náhodná a že Labického taneční kompozice byly zjevně tradovány od konce třicátých let 19. století přes první české plesy v letech čtyřicátých až k Besedě, jíž její definitivní podobu propůjčili skladatel Ferdinand Heller a taneční mistr Karel Linek. Tvoří tak zároveň spojovací článek mezi novou, národnostně i kulturně emancipovanou dobou po roce 1860, a v roce 1819 uskutečněným prvním systematickým sběrem lidových písní v Rakousku.