• Aktuality
• Sborník
• Odkazy
• O nás
• Kontakt

Lubomír Sršeň

Specifika biedermeierského portrétu v Čechách

Biedermeier, jenž ani ve Vídni neovlivňoval všechny druhy kultury a nestal se tudíž všezahrnujícím stylem, byl i v Čechách pouze jednou z názorových a stylových tendencí, které spoluutvářely způsob života, materiální kulturu a umělecké projevy. V Čechách s ním mnohem více nežli v národnostně konsolidovaném Rakousku konkurovalo na jedné straně dlouho přežívající osvícenství (projevující se ve výtvarném umění jako klasicismus a jeho varianty), na straně druhé silné hnutí romantiků, související s rozvojem českého nacionalismu. Z těchto důvodů biedermeier v Čechách, respektive v Praze, nikdy nedosáhl takového rozšíření, jako v Rakousku, zvláště ve Vídni. Biedermeierovský portrét v Čechách doby předbřeznové (1815-1848) měl úzkou návaznost na módní vzory tehdejšího vídeňského portrétního umění, dá se tudíž považovat za provinční variantu téhož stylového směru. Na několika typických příkladech, vybraných výlučně mezi olejomalbami z ikonografických sbírek Národního muzea v Praze, se dají pozorovat charakteristické tendence, jež v dané době ovlivňovaly české portrétisty. Dvojice portrétů Antonína Machka, zobrazující kožešníka Václava Pštrosa (obr. VIII) a skladatele Františka Škroupa (obr.VII) dokládá, jak zavádějící může být stylizace, v prvém případě romantická, v druhém biedermeierovská. Na trojici dalších portrétů jsou ukázány tři nejsilnější stylové tendence v dobové portrétní tvorbě. Osvícenský, klasicistní typ portrétu představuje obraz přírodovědce Kašpara, hraběte ze Šternberka od Alexandra Ciarota z roku 1838 (obr.IX). Typ biedermeierovský můžeme vidět na portrétu Vincence Havlíka, starosty města Žebráku, malovaném Antonínem Machkem v roce 1835 (obr.X), stylizace romantická je zastoupena portrétem historika Fratiška Palackého, který vytvořil Josef Vojtěch Hellich roku 1846 (obr.XI). Odraz různých směrů překvapivě najdeme i v oblasti ženských portrétů. Charakteristickým biedermeierovským obrazem je portrét Barbory Přibylové, manželky venkovského úředníka, malovaný Wenzelem Gowitschem v roce 1843 (obr.XII). Sentimentálně romantické pojetí zastupuje Antonín Machek a jeho portrét Barbory Hankové z roku 1826 (obr.XIV). Zcela jedinečným zobrazením emancipované mladé ženy je portrét první české bojovnice za práva žen, Bohuslavy Rajské od Josefa Božetěcha Klemense z let 1840-1841 (obr.XIII). Zachycuje ji jako po vzdělání toužící dívku při fyzikálních a chemických pokusech. Tentýž autor, původem ze Slovenska, se ve čtyřicátých letech 19. století pokusil vytvořit nový ikonografický typ českého vlasteneckého portrétu, tentokrát s kladným romantickým nábojem. Jako příklad poslouží portrét slečny Barbory Procházkové, snoubenky známého českého vlastence Jana Branimíra Tyla z roku 1841. Dívka na obraze demonstrativně drží list s nápisem, připomínajícím slavnost, na níž se mluvilo téměř výhradně česky (obr.XV). Příklady dokazují, že biedermeier v Čechách sice našel úrodnou půdu, avšak nestal se převládajícím stylovým proudem.