• Aktuality
• Sborník
• Odkazy
• O nás
• Kontakt

Jaroslava Pešková

„V práci a vědění je naše spasení“: Pojetí práce, vzdělání a osvěty v Čechách v 19. století. Závěrečné slovo

Společnost v 19. století formovalo ekonomické myšlení, jež v českém prostředí rozvíjel zvláště F. L. Rieger a F. L. Chleborád, na něž působila Hegelova filozofie i teorie Adama Smithe, resp. Lorenze von Steina. Fenomén vzdělání a výchovy nebyl jen českou záležitostí, o čemž svědčí mj. filozofie J. G. Fichta. Otázka po předpokladech jistého objektivního poznání v době, která slibovala nové možnosti a úspěchy na poli výroby, nesla s sebou i nekonečně se opakující tázání po tom, kdo jsme, jaké jsou naše možnosti, co je předpokladem rozvíjení a kultivace vlastní osoby. Hledání vlastní individuální identity neslo s sebou nutně i hledání identity pospolitosti, k níž náležíme. Pro dosud složitě členěnou střední Evropu to nebyla otázka jednoduchá a musela hledat oporu v zázemí, které poskytovala soudobá filozofie. Důležitým prostředkem rozvoje národa je výchova člověka jako bytosti, která nese odpovědnost za své lidství. Úsilí o osobní identitu je zároveň cestou k sebeidentifikaci národního společenství a prostředkem je výchova. S artikulací filozofických východisek pro pochopení postavení člověka ve světě a předpokladů jeho usilování přišel ve 20. letech mladý František Palacký. Ve 40. letech se problematika předpokladů svobodné tvorby jednotlivce i národního společenství dostává na novou rovinu, většina progresivních českých intelektuálů (Havlíček, Gabler a jiní) zpochybňovala úlohu filozofie a byla přesvědčena, že nám postačí zdravý rozum. Základní paradigma vzdělanosti v 60. a 80. letech se opíralo již o zcela jiná východiska. Zásadní vliv zde měla teorie Herbartova, již na přelomu století vystřídaly různé formy pedocentrizmu, výrazný vliv na úroveň vzdělání měly reformy školního zákonodárství, na druhé straně i soukromé nadační projekty na rozvoj vědy a vzdělávání (zvl. aktivity Josefa Hlávky). Končící sympozium znovu otevřelo již dříve řešené problémy – mj. politický protiklad rakušanství a češství, polarita osvěty jako nacionálního boje za identitu a obecného evropského vzdělání, protiklad osobní a politické identity, role jazyka a nadnárodního charakteru kultury a vzdělávání –, ale výrazně proměnilo paradigma, které bylo doposud východiskem jejich výkladu. Národní osvěta v 19. století vede především ke snaze o integraci českého etnika do společenství, které dosáhlo politické identity v daném soustátí. S ohledem na divergenci zájmů v soustátí je boj za národní identitu cestou osvěty nutně zaměřen proti těm, kdo tento proces brzdí, a tak vzniká český a německý nacionalizmus ve své – do jisté míry negativní –podobě, vyjadřující protikladné ideologické zájmy, nikoli identitu „jinakosti“. Ovšem osvěta, usilující o dosažení identity příslušníků etnika se nutně orientuje na jazykovou stránku vzdělání a osvěty. V politickém boji v rámci Rakouska měl boj o uplatnění češtiny v oblasti správy význam politický. Jazyk tu měl převážně instrumentální charakter. Na druhé straně úsilí o českou terminologii, překlady, vlastní česká výrazová tvorba znamenala rozvoj rozumění v prostředí, kde se lidé narodili, čerpali první praktické zkušenosti. Lidské rozumění přesahuje hranice etnik, je tendencí k celkovosti našeho vzdělání.