Milan Hlavačka
Železniční cestovatel Eduard Bazika aneb Cestování s manželkou
Převažujícím typem cestování u nových měšťanských elit se koncem 19. století stává profesní cestování a cestování naplánované do volného času (dovolená, penze), a to pouze mezi dvěma pevnými body, tedy koncovým cílem cesty a domovem. Cílem většiny cest s výjimkou vystěhovalectví je návrat domů. Nejmobilnější (evropská) společnost se stává v druhé polovině 19. století zároveň tou nejstabilnější a nejukotvenější, protože zároveň lpí na rodinném zázemí. K dalším závěrům ohledně zjemnění motivačních faktorů středostavovského cestování a volnočasových praktik lze dojít především prostřednictvím analýzy ego-dokumentů typu Bazikových pamětí prostřednictvím několika konceptů (kontrapozicí domov versus cesta, imperiální biografií, novou morálkou času, antropologií turismu či zkoumáním sociokulturních dopadů mobility). I v českých zemích nacházíme koncem 19. století novou cestovní mentalitu moderní evropské společností, kterou ovlivnilo fungování železnice a na ni nabalených ekonomických a kulturních aktivit do té míry, že zvýšená mobilita změnila kolektivní morálku vnímání času a prostoru. Nejen pravidelné a masové cestování novými dopravními prostředky, ale i netrpělivost a s ní spojená nervóza se staly novým společným znamením doby. Byly zaneseny do společnosti právě prostřednictvím zvýšené cestovní aktivity a nové morálky, která byla založena na novém vnímání času.
Klíčová slova: profesní cestování - volný čas - ego-dokumenty - železnice
design by Bedřich Vémola
