Markéta Theinardt
Aspirace na arcidílo: Čermák, Pinkas, Kupka
Příspěvek vychází z moderního a modernistického pojetí chef d'?uvre (arcidíla), jak bylo rozvíjeno v 19. století a posléze v sociokulturní konstelaci počátku 20. století s nástupem avantgard. Tuto klíčovou problematiku, jež byla zastřešujícím tématem symposia, jsme sledovali s pomocí tří případových studií, představujících práce českých umělců vystavujících v pařížských Salonech, které měly potenciál stát se významnými uměleckými díly.
V Salonu roku 1861 vystavili své práce přátelé Jaroslav Čermák, Razie bašibozuků v křesťanské vesnici v Hercegovině (Dahesh Museum of Art) a Soběslav Hippolyt Pinkas, Modlitba za oběšence (GVU Hluboká). Byla to díla odlišných kategorií. Čermák, který nebyl na pařížské výstavní scéně nováčkem, tehdy představil poprvé dílo s jihoslovanskou tématiku. Tento malíř historií odkázal aluzivně na současné dění na Balkánu, kde měla Francie své politické zájmy. Na jedné straně dílo napojil na dosud aktuální výtvarný orientalismus a zároveň mu propůjčil klasické pózy. Dílo budilo velkou pozornost jak pozitivní, tak negativní. Ocenil je hlavně Théophile Gautier, spisovatel a kritik, jeden z předních aktérů novodobého pojetí chef d'oeuvru, absolutního uměleckého díla. Pinkasovi se s Modlitbou za oběšence, přes silné, existenciální téma, jimž se jednoznčně zapsal do realistické tendence, prorazit nepodařilo. To však bylo možno očekávat, neboť patřil, jak již i toto dílo ukazuje, k typu "barbizonského umělce", takového umělce, jenž podle typologie bratří Goncourtů (Manette Salomon) tvoří z "vnitřní nutnosti". Stejně jako "barbizonci" (Pinkas patřil do skupiny Marlotte, která s barbizonci posléze splývala) čerpal "telurické"(zemité) poučení z lidové grafiky, německého 16. stoleti a z Holbeina. Stejně jako Milletův obraz Smrt a dřevorubec (1859), bylo i jeho stejnojmenné dílo roku 1863 zamítnuto salonní porotou a ocitlo se ve slavném, přelomovém Salonu odmítnutých.
František Kupka do svého slavného vystoupení v Podzimním salonu roku 1912 prošel mnoha etapami výtvarné práce a jejího sociokulturního postavení. Od prezentace svých prvních nefigurativních děl, k nimž se postupně propracovával, od Salonu k Salonu, totiž Amorfy, dvoubarevné fugy (NGP) a Amorfy, teplé chromatiky (Museum Kampa) si sliboval, že stane v čele nového uměleckého konceptu. Kupka těmito díly rozhodně patřil k těm, kdo neustále překračovali hranice způsobem inherentním současnému umění. Že těmito svými díly v čele nové umělecké tendence nakonec nestanul, je dáno jemu nepříznivým a obecně problematičtějším sociokulturním nastavením v rámci avantgard, než jak se v historiografii obecně předpokládalo.
Klíčová slova: chef d'oevre - výstava - Salon - Podzimní salon - barbizonská škola - Jarosslav Čermák - František Kupka - Soběslav Pinkas
design by Bedřich Vémola