Josef Vojvodík
"Dílo" jako metafora a artefakt
Jestliže ještě římská antika chápala „dílo" jako absolutní entitu, jako zviditelnění podstaty umění a jejích pravidel - „opera absoluta", nazývá Plinius v Naturalis historia (praef. 26) Apellesova a Polykleitova díla -, posunulo se v renesanci těžiště na „dílo" jako to, co zakládá samotný smysl uměleckého tvoření. Již umělecko-teoretické uvažování a umělecká praxe italského umění raného novověku rozlišovalo pojmy „ars" a „opus". Nejpozději od konce 18. století započal (také v důsledku neblahých politicko-revolučních otřesů) proces, který vedl k rozpadu a fragmentizaci metafyzicko-náboženského obrazu světa. Fragmentárnost jako estetická teorie a historický resp. dějinně-filozofický diskurs (Friedrich Schlegel ad.), kterou propagoval raný romantismus, jako by se v 19. století stala kompenzačním pojmem nemožnosti dosažení jednoty a celistvosti. Na místo monumentálního díla nastoupil monumentální fragment. Raným romantismem se estetika a teorie fragmentu, diskontinuity, trhliny a roztrženosti, parciality atd. nadále vyvíjela ve spojení s představou jednotného celku a totality. V příspěvku je „dílo" sledováno na pozadí procesu modernizace v průběhu 19. a 20. století, jenž byl provázen protikladnými tendencemi: na jedné straně dynamizací smyslu a cíle dějinných událostí, na druhé straně jeho relativizací. Zdá se, že podstatnou roli v diskusích o krizi umění a uměleckého díla hrálo zpochybnění jedné z hlavních koncepcí uměleckého tvoření symbolistické moderny: vytvoření uměleckého díla, které by syntetizovalo nejen všechny umělecké formy a média, ale také všechny oblasti kultury a života do monumentálního „gesamtkunstwerku", vzniklého „organickým vývojem", analogicky k životu samotnému. Jako negativní protiklad tohoto celostního modelu uměleckého tvoření byla již v prvních desetiletích 19. století zdůrazňována fragmentárnost, „nepřirozenost", deformovanost, artificiálnost, „chaotičnost", parcialita a roztříštěnost. Z této perspektivy se moderna jako makroepocha, zahrnující 19. a 20. století, jeví zároveň jako epocha neustálého napětí mezi fascinací fragmentem a (tajnou) touhou do dosažení celistvosti a jednoty, také jednoty umělecké a životní praxe s utopií proměny života v „umělecké dílo".
Klíčová slova: modernism - Richard Wagner - August Rodin - Marcel Duchamp
design by Bedřich Vémola
