Eva Bendová – Pavla Machalíková –Tomáš Winter
Sopky, výbuchy a láva v českém moderním umění
Příspěvek analyzuje významy zobrazení sopečné erupce v českém moderním umění, konkrétně klíčových uměleckých děl 19. a první poloviny 20. století. V raném kvaši Josefa Führicha Výbuch Vesuvu se setkáváme s dobovým pojetím erupce jako světelného divadla a atrakce. Hledání grafických předloh tohoto prvního monumentálnějšího pojetí v českém umění ukazuje jak evropské výtvarné souvislosti, tak popularitu námětu. Katastrofické dění se zde jeví jako velkolepá a ničivá, avšak i vzdálená přírodní síla. Odlišné chápání sopečného výjevu proběhlo v konceptu dobové krajinomalby, založené tradicí idylické či heroické krajiny. Zde byla sopka čtená jako prvek vnášející do symbolicky koncipované krajiny zneklidňující moment, či přímo hrozbu. Příklady vyobrazení, související se symbolikou znejistění idyly či s předobrazem hrozící katastrofy, najdeme v cyklu krajin Čtyři denní doby Karla Postla i v obraze Bedřicha Piepenhagena Motiv z Itálie. S dalším – a jediným – symbolickým vyobrazením sopky se v české malbě 19. století setkáme v díle Václava Mánesa Prchající Neapolitáni před sv. Januariem (označovaném také jako Soptící Vesuv). Tento případ je pozoruhodný tím, že zde sopka figuruje na historickém obraze, který v dobové hierarchii žánrů stál stále nejvýše. Jedna významová rovina obrazu zdůrazňuje motiv přímluvné modlitby, směřované k odvrácení katastrofy (nepolská procesí a úcta k Januariovi, v jehož moci bylo zastavit hrozící výbuch). Druhý význam obrazu se nabízí ve vztahu k čtení výjevu ohrožení výbuchem jako svého druhu politické alegorie. V neposlední řadě i v případě historického figurálního výjevu zde zůstává naznačená problematika vztahu člověka a přírody v její živelnosti. Sopku, přírodní katastrofu, je zde možné nahlížet jako hraniční, přelomovou událost, která však nemá výhradně ničivý charakter, ale obsahuje i tvořivý potenciál. Symbolika sopky se významně proměnila během 20. století. Sopečná krajina, nejednou i s kouřícím kráterem, se stala častým námětem obrazů Jana Zrzavého z prvních dvou desetiletí 20. století. Ještě zásadnější transformaci sopečné symboliky přinesl obraz Rok 1939 od Jindřicha Štyrského. Sopečná erupce zde vystupuje jako metafora nevědomé tvořivosti a imaginace a zároveň symbol celospolečenské katastrofy, nezpůsobené ovšem živly samými, ale člověkem.
design by Bedřich Vémola
