Ivan Klimeš
A co třeba do biografu?
Třicet let před vynálezem kinematografu předpověděl Jan Evangelista Purkyně, že v budoucnu bude pohyblivého obrazu využíváno k vyprávění dějů a jeho vize se nástupem narativního filmu naplnila. Ale publikum propadlo vyprávění příběhů teprve po více než desetileté existenci filmového média. Do té doby sledovala produkce docela jiné cíle. Naraci předcházela monstrace – ukazování (nevídaného). Tuto první fázi raného filmu pojmenovali historikové jako kinematografii atrakcí (s využitím Ejzenštejnova pojmu „atrakcion“). Cílem produkce/tvorby nebylo odvyprávět zajímavý příběh, nýbrž vyvolat úžas nad spatřeným. Záběry z exotických zemí nebo naopak z nejbližšího okolí, technologické prvky jako užití barvy, zpětného chodu při projekci či změny v rychlosti promítání, trikové postupy, záběry ze světových bojišť, mikroskopické či rentgenové filmy, brutální grotesky, biblické výjevy, fantaskní děje, akrobatické výkony, výstupy iluzionistů, otevřená erotika, dravá zvěř v ulicích velkoměsta etc. – zdrojem vizuálního šoku mohlo být úplně cokoliv. Vydržel-li tento typ programu fascinovat publikum po více než deset let, pak nám tato skutečnost přináší závažné svědectví o tom, že modernita zahrnovala i svébytnou tematizaci vidění jako takového a že zakoušení vizuální slasti stálo na přelomu 19. a 20. století na nejvyšší příčce diváky vyznávaných hodnot.
Klíčová slova: podívaná, kina, počátky filmu, kinematografická atrakce
design by Bedřich Vémola
