Milan Pospíšil
Divadelní potopy
Povodeň patří k nejméně frekventovaným typům katastrofické podívané na operním jevišti devatenáctého století kvůli obtížnosti přesvědčivého znázornění. Na třech příkladech z operní tvorby francouzské, německé a české se v příspěvku pojednává o funkci této podívané v celku díla, o její premiérové scénické realizaci a recepci v zahraničí a v Praze. V opeře Giacoma Meyerbeera Le Pardon de Ploërmel (Paříž 1859) způsobuje povodeň ve finále druhého aktu rozhodující obrat děje: šok z pádu do rozvodněného toku uzdraví hrdinku Dinorah ze šílenství, do něhož ji uvrhla domněle nešťastná láska. Pro věrohodnost přírodní pohromy použil jevištní strojník Franz Joseph Mühldorffer skutečnou vodu. Efekt záplavy představoval vrchol technických možností pařížské inscenační praxe, která se šířila pomocí tištěných režijních knížek i do zahraničí. V závěrečné části slavnostní jevištní hry Richarda Wagnera Der Ring des Nibelungen nazvané Götterdämmerung (Bayreuth 1876) má rozlití Rýna principiální dramaturgickou funkci. Prsten ukovaný ze zlata uloupeného dcerám Rýna na začátku tetralogie se na konci vrací zpět do lůna řeky. Ruší se tím prokletí prstenu, obnovuje se původní stav a zároveň počíná nová doba, ve které už nepanují bohové. Přes angažování nejlepších divadelních malířů a techniků se premiérová inscenace multikatastrofického závěru s požárem a záplavou nezdařila, protože Wagnerovy požadavky dokonalé iluze skutečnosti nebyly v té době uskutečnitelné. V opeře Bedřicha Smetany Čertova stěna (Praha 1882) tvoří výjev ďábelské stavby, zátopy a zřícení stěny závěrečnou hlavní podívanou, k níž směřuje celý děj jako historicko-romantická motivace legendárního vzniku přírodního útvaru na řece Vltavě. Inscenační nároky přesahovaly obvyklé požadavky původní české operní tvorby. Přestože realizovat takovou podívanou bylo v možnostech Prozatímního divadla, divadelní správa scénické potřeby Čertovy stěny podcenila a odbyla jejich provedení. Technické a režijní nezdary premiéry těžce poškodily pověst díla a ohrozily jeho další život na divadle.
design by Bedřich Vémola
