Jan Pezda
Kult masa. Tělotvorba, "muskulinita" a Frištenský okolo roku 1900
Štíhlé tukuprosté osvalené tělo polonahého atleta se během druhé poloviny 19. století stává v českých zemích domnělým ukazatelem síly, zdraví a krásy. Tělo každého „normálního“ českého muže má přitom modelovat sokolský tělocvik, a to do noblesních lepotvarů mýtického Apolla. Okolo roku 1900 se však z burácejících útrob velkoměstských populárních zábav vynořuje nový ideální muž – silák, který tradiční jemně osvalenou maskulinitu proměňuje v „muskulinitu“ přetékající masivními svaly vybudovanými tréninkem těžkoatletického sportu. Houževnatá spleť jeho pečlivě vyskládaných svalů je přes průklepáky masových médií vbrzku fetišizována − erotizována, fotogenizována, nacionalizována a rasifikována. Zhmotnělé nakynuté ego siláka na sebe přitom bere mýtickou podobu nadpozemsky silného a chrabrého Herkula i nadlidsky odolného a neúnavného androida. Řecky sošná těla zápasníků či zmašinizovaná těla vzpěračů, která byla zbavena bolesti i strachu, dokládají schopnost bílého muže vstřebat zničující energii technologicko-civilizačního pokroku a přetavit ji v „nadlidský“ výkon. Mohutné siluety těchto „nadmužů“ současně vysílají zfanatizovaným davům, sportovnímu divákovi, jasné poselství: tvé tělo je malé, slabé, chorobné, ošklivé, nedostatečné – změň se, vzmuž se, ukaž se, posiluj a trénuj! Siláci ustavičně posouvají hranice mezi tělesně normálním a abnormálním, ba dokonce monstrózním. Z této dynamiky pak vyvěrá směsice rozporuplných pocitů, které nás dodnes při pohledu na obnažené svalové monumenty atleta, tím víc naolejovaného kulturisty, naplňují, a při němž nás střídavě přemáhá pohrdavý odpor s velebným obdivem.
Klíčová slováa: maskulinita – Sokol – Gustav Frištenský – kulturistika – vizuální slast
design by Bedřich Vémola
