Marta Ottlová
Lidová píseň na cestě k originální národní hudbě
Název příspěvku by měl skrývat určitou dvojznačnost v tom, že lidová píseň mohla být v procesu vytváření národně charakteristické hudby pro někoho ulehčením, pro jiné spíše překážkou. A to proto, že v 19. století se díky ohromnému rozmachu tisku staly živou součástí hudební kultury nejen skladatelské počiny, ale i slovo prostředkující hudbu či vyjadřující různě motivované ideje a teorie. Tato skutečnost ovlivňovala jak kompoziční přístupy, tak recepční postoje. Jako příklad volíme uvažování kolem písně Františka Škroupa na slova Josefa Kajetána Tyla Kde domov můj? z celkem neúspěšné frašky Fidlovačka (provedené 1834), která již v šedesátých letech byla veřejností spontánně přijímána jako česká hymna. Toto přivlastnění písně jako naplnění národních ideálů bylo také argumentem, proč na konci sedmdesátých let Bedřich Smetana odmítl žádost Jana Nerudy na kompozici národní hymny. Jinak Smetana jako skladatel viděl v opeře prostor pro uplatnění lidové písně v souladu s vládnoucí estetikou couleur locale odvozované od Victora Huga, v instrumentální hudbě hlavně jako citát, stylizovaný tanec nebo materiál k variacím. V dalších případech jako limitující působila tehdy vládnoucí idea originality a neopakovatelnosti podporující hodnocení skladeb podle originality tematického či melodického materiálu. Svědčí o tom i kritikou oblíbený tzv. hon na reminiscence. V souvislosti s publikovanými sběry českých lidových písní nalezl pražský kritik jejich plagiáty například i v Meyerbeerově opeře Dinorah.
design by Bedřich Vémola
