Petra Kolářová
Tělo v pohybu. Zachycení okamžiku v evýtvarném umění přelomu 19. a 20. století
V osmdesátých letech 19. století přinesla fotografická momentka díky pohotovějšímu záznamu skutečnosti nový způsob zachycení těla v pohybu, které odráželo dynamiku moderního života a mělo vliv na dobové výtvarné umění. Zachycení okamžiku ve fotografii hrálo důležitou roli pro definici času jako objektivní veličiny, jejíž proměny lze popsat na základě přesných měření. Zatímco americký fotograf Eadweard Muybridge v roce 1878 sériově snímal pohyb ve sledu navzájem oddělených momentek, francouzský fyziolog Étienne-Jules Marey přišel v roce 1883 s vynálezem chronofotografie, v které se jednotlivé fáze pohybu prolínaly a zachycovaly ho v celém jeho průběhu. Proti analytické definici času pomocí přesného fotografického záznamu vystoupil na konci 19. století francouzský filozof Henri Bergson, který prosazoval syntetické pojetí času jako skutečného trvání a neustálého plynutí postižitelného pouze vnitřním prožitkem jedince. Podobně bylo také výtvarné umění konfrontováno s fotografickou momentkou, která přinášela nová zobrazení těla v pohybu, ale zároveň budila u umělců nedůvěru. Sochař Auguste Rodin vyzdvihl proti strnulosti těla na fotografii schopnost umělce zachytit ve výtvarném díle pohyb v jeho trvání. Ve tělesných postojích svých soch i v kresebných skicách vyjádřil okamžik duševního hnutí jako součást psychického kontinua lidské figury. Podobně také Rodinův žák Josef Mařatka usiloval ve svých kresbách o bezprostřední záznam pohybu těla, který tlumočil chvilková citová hnutí. V umění raných avantgard počátku 20. století došlo k syntéze obou konceptů času za cílem zachytit v uměleckém díle simultánní zobrazení pohybu. Na umělce působila Mareyho chronofotografie, kterou spojovaly s Bergsonovými koncepty nepřetržitého trvání. Do tohoto kontextu spadají také série pastelů Františka Kupky z konce prvního desetiletí 20. století, v kterých je pohyb zachycen v malířské kompozici jako simultánní trvání.
design by Bedřich Vémola
