Milan Pospíšil
Struktura operního času
Příspěvek se zaměřuje na problematiku času v opeře, podnícen laickou kritikou operních konvencí: operní hrdina v nebezpečí, místo aby prchal, zpívá tak dlouho, až je chycen. Autor metodologicky vychází z teorie Carla Dahlhause, která definuje specifika operní dramaturgie (na rozdíl od mluveného dramatu) také z hlediska časových struktur. Opera se vyznačuje nespojitým časem, který spočívá v polaritě reálného, předváděného času (dargestellte Zeit, čas děje) a ireálného času předvádění (Darstellungszeit, zastavený čas). Zpomalení nebo zastavení reálného času, v němž probíhá akce a diskurz, otevírají prostor ireálnému času pro hudební vyjádření simultánních afektů. Studie to analyticky demonstruje na příkladech z oper, jejichž libreta vznikla adaptací činoherních předloh: Dvě vdovy (Emanuel Züngel / Bedřich Smetana, 1874), napsané podle veselohry Les Deux Veuves (Féllicien Mallefille), Dimitrij (Marie Červinková-Riegrová / Antonín Dvořák, 1882) podle dramatického fragmentu Demetrius (Friedrich Schiller) a Otello (Arrigo Boito / Giuseppe Verdi) podle tragédie Othello (William Shakespeare). Analytická pozornost se dále soustřeďuje na momenty dějového zvratu v libretech (tzv. colpo di scena), na něž postavy niterně reagují v kontemplativním ansámblu (tzv. pezzo concertato). Jako shrnutí analytických sond se interpretuje úvodem zmíněná scéna Dalibora ve vězení (Josef Wenzig – Ervín Špindler / Smetana, 1868) jako ukázkový případ přechodů mezi reálným předváděným časem a ireálným časem předvádění, jež jsou pro operu charakteristické.
design by Bedřich Vémola
