Jiří Štaif
Čas, prostor a osvojený svět v názorech českých předbřeznových písmáků
Studie se skládá ze tří částí: 1. Předbřeznový písmák jako kulturní a sociální typ. 2. Sdělovaný a nesdělovaný pohled na svět. 3. Předbřeznoví písmáci a modernita. Doba předbřeznová představuje „zlatý věk“ českojazyčných písmáků, resp. lidových kronikářů, kteří byli díky povinnému školnímu vzdělání již gramotní. Literární sémiotická pravidla sehrávala však v jejich písemných záznamech zpravidla jen komplementární roli. Pro utváření jejich mentálních map byla rozhodující opakující se každodenní zkušenost jakožto základ jimi osvojeného světa včetně jeho časového a prostorového rozměru. K tomu přistupoval fenomén přírodního a nebeského „tajemna“. Díky schopnosti číst lze jejich mentalitu označit spíše jako tradicionální než tradiční. Pro venkovské obyvatelstvo jako celek nemusela být však ve všem typická. Venkovskou a maloměstskou poddanskou populaci spojoval názor, že základní životní jistotu tvoří dostatek zemědělské půdy, vlastnictví alespoň nějakého hospodářského zvířectva užitečného pro obživu lidí, zdraví „živitele“ rodiny a stálost hodnoty peněz, pokud s nimi ovšem přicházeli častěji do styku. Její členové se stále obávali, že v případě katastrofální neúrody by mohli „zemřít hladem“. V jejich kolektivní paměti shledáváme vzpomínky na hladomor, jenž nastal v Čechách v letech 1771–1772, oživované hladovým rokem 1805. K tomu pak můžeme přidat jistý „ostych“ spojený ovšem s „vychytralostí“ vůči výše postaveným osobám. Dále to byla jejich nedůvěra vůči těm lidem, kteří do „jejich“ obce přicházeli jako „cizí“. Zásadní tlak na modernizaci jejich mentálních map přinesla až revoluce 1848–1849, porevoluční státní absolutismus a zejména pak následná nová ústavní éra. Není proto divu, že se tak venkovský a maloměstský písmák stával stále marginálnějším kulturním a sociálním fenoménem.
design by Bedřich Vémola
