Daniela Tinková
Temná zákoutí mysli. K otázce lékařského vysvětlení zatemnělého rozumu sebevrahů
Tato studie představuje příspěvek k otázce poznávání a studia „temných zákoutí mysli" v první polovině 19. století na příkladu procesů s osobami obviněnými ze sebezabití (Selbstentleibung), která byla v rakouských zemích ještě do roku 1803 kriminálním zločinem až do roku 1850 „těžkým policejním přestupkem proti životu a zdraví". Zajímá nás, jak se „temná zákoutí mysli" stala předmětem úřednických a lékařských postupů při vyšetřování deliktu sebevraždy, jak se „zatemněný rozum" stal od osvícenské doby součástí strategií úniku ze spleti represivních norem trestního i kanonického práva, a jakou roli v těchto strategiích hrála rostoucí autorita zdravotnického personálu. Vyšetřovací protokoly, týkající se sebezabití, jsou pro nás cennější o to, že onen „zatemněný rozum" bylo zapotřebí popsat a dokázat, aby dotyčný nebyl odsouzen právě jako „vrah sebe sama". Navzdory postupnému rozvoji „alienistiky" se obvyklý sebevrah nedostává v první polovině 19. století ještě do rukou „psychiatra". Přežije-li, je zpravidla svěřen do péče duchovního, pod dozor vrchnosti - a vystaven pravidelným kontrolám lékaře. Pokud nepřežije, připadne jeho tělo do rukou „úředního" chirurga, zpravidla vrchnostenského nebo městského (Obrigkeitswundarzt, Stadtwundarzt), výjimečně lékaře), který bude v jeho pitvě postupovat především podle zásad patologické anatomie a soudní medicíny. Přesto je tento přesun autority na zdravotnickou osobu zcela zásadní. Na rozboru dobových příruček soudní medicíny (Josef Bernt) i několika vybraných případů ze soudní praxe ukazujeme, jak k rozpoznání duševní poruchy sloužilo přejímání nezpochybnitelných, „neoddiskutovatelných" empirických důkazů „nalezených" díky pitvě a přednesených „expertem", tedy opora v autoritě lékařské/chirurgické, před níž zpravidla duchovní autorita většinou kapituluje. „Expertem" na temná zákoutí mysli se tak v té nejběžnější, žité praxi totiž stává patologicky vzdělaný ranhojič. V obecnější rovině pak studovaná problematika ukazuje, do jaké míry představuje jazyk byrokratických struktur specifické kompozitum odborné terminologie a ustálených topoi z neosobních, nad-individuálních legislativních formulek a „nezpochybnitelných" znaleckých expertiz. Jeho výsledkem je forma „autoritativního diskurzu" nadřazeného autoritám ostatním, především autoritě církevní. Stává se nedílnou součástí mocenské komunikace v modernizujícím se (a sekularizujícím se) státě, pro nějž je právě tato aliance mezi rostoucí mocí státně-byrokratickou a stejně tak rostoucí mocí „učeneckého", expertního „vědění", kde jedna autorita posiluje (i „diskurzivně") tu druhou, charakteristická.
Klíčová slova: sebevražda - šílenství - chirurgové - psychiatrie - Josef Bernt
design by Bedřich Vémola
