Ivana Čornejová
Kdo byli tmáři v 19. století?
Jezuité byli považováni za nejagilnější a nejvíce nebezpečnou odnož katolické církve u nás, stejně jako v jiných zemích, kde působili. Negativní stereotypní nazírání se zrodilo v 18. století, přetrvalo přes celé 19. století a vlastně v nepříliš změněné podobě ho přejalo veřejné mínění i v 20. století. Odsudky jezuitů se objevovaly i odborné i krásné literatuře. Velmi známým antijezuitským horlitelem byl Karel Havlíček Borovský, ale i Jan Neruda a Svatopluk Čech. V historiografii sympatiemi k řádu nepřekypoval ani Tomáš V. Bílek, který dějinám jezuitským zasvětil své odborné práce. Většina tradovaných jezuitských „zločinů" byla odvozena z pamfletu Monita privata Societatis Iesu, který vznikl v roce 1614. Kladné hodnocení jezuité přinášela v 19. století výhradně literatura katolická, která ale nedosahovala masového rozšíření. Největším vyvrhelem mezi jezuity byl tradičně „hubitel českých knih" pater Antonín Koniáš a na milost byl obecně brán jen vlastenec Bohuslav Balbín. Největší odpor proti jezuitům se zdvihl v šedesátých letech 19. století, kdy se jezuité znovu navrátili do Čech. Antijesuitismus je jeden z nejtrvalejších stereotypů historického myšlení a to rozhodně nejen u nás. Přesně v tom smyslu, jak kdysi fenomén stereotypu obecně definoval Walter Lippmann. Stereotypy jsou podle něho zobecněním konkrétních jevů. Lidská mysl používá stereotypy k urychlení a usnadnění klasifikace světa kolem sebe a de facto k vytváření nějakého „pseudosvěta", který je pak snáze poznatelný.
Klíčová slova: katolická církev - jezuité - antijezuitské nálady ve společnosti - polemická literatura
design by Bedřich Vémola