Jiří Žůrek
Osvícenství Františka Faustina Procházky (1749–1809)
Kontrast mezi světlem a stínem v díle Commentarius Františka Faustina Procházky je především kontrastem mezi vědou barokní a osvícenskou. Avšak nejen to, je to i kontrast mezi obdobími, kdy se v Čechách dařilo latinské kultuře, a především latinskému písemnictví a obdobími, kdy byly klasické jazyky spíše v úpadku. Například pro teologii je vliv klasických jazyků na její příznivý rozvoj vcelku přímočarý: studium latiny, řečtiny a hebrejštiny umožňuje návrat či bezprostřední přístup k autentickým pramenům teologie, kterými jsou Písmo svaté a spisy církevních Otců. U jiných věd tento vztah není na první pohled zřejmý, avšak uvědomíme-li si Procházkův lingvocentrismus, snadno chápeme, že čistota jazykového vyjadřování úzce souvisí se schopností objasňovat skutečnost, vyjádřit podstatu zkoumaných jevů. Proto úroveň jazykového vyjadřování je Procházkovi lakmusovým papírkem, který umožňuje rozpoznat stav vzdělanosti v té které epoše. Je nesporné, že Procházkovo kritérium je do značné míry funkční a dokonce i dnes zcela akceptované, jakkoli úskalím tohoto přístupu je laudatio temporis acti, neboť každý nový vrchol latinského písemnictví se poměřuje dobou dávno minulou, takže veškerý vzestup vzdělání může spočívat nanejvýš v dosažení úrovně srovnatelné s dávnými mistry latinského jazyka. Asi se proto nedivíme, že v onom sporu tradicionalistů s modernisty o směřování osvícené vědy, u nás řekněme vyjádřeném v soupeření Seibtiánů s Borniány, zvítězili ti druzí jmenovaní, když se tehdy s rozvojem přírodních věd a techniky ukazovalo, že lidský rozum je schopen dosahovat dříve zcela netušených nových horizontů. Ukázalo se, že není třeba se jen neustále vracet a znovu restituovat dávno minulé, ale že je možno objevovat nové. Jen by bylo vynikající, kdyby to s sebou neneslo pokles kulturnosti, kultivovanosti vyjadřování a mravů. Poučení z Procházky pro dnešní dobu lze vyjádřit lapidárně: bez klasických studií to s námi asi půjde jen z kopce.
design by Bedřich Vémola
