Milan Hlavačka
Postrk
Vykázání jako státní policejní opatření nařízené zeměpanským správním úřadem bylo od roku 1871 inovováno říšským zákonem, kterým se upravovalo policejní vyhosťování a honění postrkem kodifikujícím právní zásady vykazovacího práva, které částečně nahradilo starší, často ještě ze 17. a 18. století pocházející vykazovací normy jednotlivých korunních zemí. Říšský zákon o postrku (der Schub)z roku 1871 rozlišoval z hlediska práva „vyhoštění“ od policejního „odstranění“. „Vyhoštění“ znamenalo vykázání z určitého konkrétního místa nebo území spolu s vypovězením do příslušné, respektive domovské obce, nebo u cizinců za hranice státu, přičemž v případě opakovaného návratu mohl být vysloven i trestněprávně deklarovaný zákaz návratu. Vyhoštění mohlo být nařízeno pouze vůči určitým skupinám osob z tzv. „policejních důvodů“. Tyto zákonem taxativně vyjmenované skupiny osob tvořili podle říšského zákona o postrku z roku 1871 „tuláci a jiné práce se štítící osoby, které využívají veřejné dobročinnosti,“ „ individua bez průkazu a bez určení“, která nemohla prokázat žádný příjem a žádné povolené živobytí, "prostitutky, které neuposlechly úřední příkaz k odchodu z obce“, jakož i „vězni a trestanci, pokud ohrožují bezpečnost osob a majetku”. Postrk do domovské obce se řídil zákonnými výnosy pro domovské právo, protože pouze z domovské obce nemohl být nevítaný rakouský státní občan vyhoštěn. Díky postrku byla paradoxně ještě zvyšována běžná mobilita zejména nejchudšího obyvatelstva. Postrky se odehrávaly na tzv. hlavních postrkových trasách, ležících na spojnicích velkých měst, kde byli postrkovaní shromažďováni až do nejbližšího termínu odeslaného konvoje. Sítě hlavních postrkových tras doplňoval tzv. partikulární postrk, který sloužil k přepravě postrkovaných zpravidla na venkově do místa určení. Postrk skýtal finanční příspěvek té části venkovského obyvatelstva, která obtížně nacházela zdroj obživy. Centrem postrku byla Vídeň, odkud byly od roku 1817 posílány konvoje čtyřmi směry: do Bavorska, do Uher, do Rakous a na Moravu. Protože počty postrkovaných stále rostly, bylo v roce 1826 zřízeno přímé postrkové spojení s Čechami, 1832 byl uherský postrk rozdělen na dvě větve do Prešpurku a do Budína (Buda, Ofen). Velmi frekventované bylo spojení s Moravou, kde od března 1848 probíhaly transporty každý týden. Čísla postrkovaných osob značně narůstala. Jako třetí forma vyhoštění z obce platila od března roku 1849, jak už bylo zmíněno, úřední cesta odstranění z obce z důvodu nemožnosti prokázat zdejší domovské právo či z důvodu nedostatečné počestnosti (Bescholtenheit), což byl naprosto vágní termín zavedený do právně policejní praxe. Toto ustanovení opět postihovalo především chudé osoby či dokonce celé rodiny, které by jinak byly odkázána na chudinskou péči obce. Rozhodovací pravomoc obcí o postrku byla v tomto směru velmi široká a velmi často docházelo ke zcela nelidským situacím. Každopádně celé postrkové právo bylo v přímém rozporu s ústavami a s jejich katalogy občanských práv, která byla garantována jak v říjnu 1862, tak naposledy v prosinci 1867, kde zvláště v ustanoveních na ochranu osobní svobody bylo jasně stanoveno, že občan má právo na volný pohyb a že nemůže být proti jeho vůli nucen pobývat v místě, kde pobývat nechce. Tedy volnost pohybu a svoboda volby místa pobytu byla základní liberální občanská práva, která byla domovským právem a postrkovou agendou omezovány.
design by Bedřich Vémola
