Dagmar Mocná
Nerudovi Trhani. Od sociálního apelu k existenciální výpovědi
Stať usiluje o revizi tradičního pohledu na Jana Nerudu jakožto autora veskrze a za všech okolností sociálního, prosazovaného zejména marxistickými vykladači. V úvodu poukazuje na to, že zájem o sociální problematiku nebyl Nerudovým specifikem, neboť byl typický pro většinu jeho vrstevníků (a stejně jako u nich byl jen jednou, byť nikoli nevýznamnou částí jeho tematicky různorodé produkce). Zatímco jeho veršovaná epika, vykladači tradičně vyzdvihovaná jako jádro Nerudovy sociálně laděné tvorby, se volbou typických témat a situací výrazněji neliší od soudobého standardu, lyrická sbírka Hřbitovní kvítí se vyjadřuje k problému sociální nerovnosti podstatně osobitěji a umělecky přesvědčivěji, lze v ní tudíž spatřovat jádro Nerudova přínosu pro etablování sociální problematiky v české literatuře. Pro demonstrování polarity bohatství a bídy tu volí netradiční prostředí hřbitova, dosud vnímané jako místo vyrovnání všech protikladů; problém chudoby nezužuje na její elementární projevy, jako je hlad, či nedostatečné ošacení, zdůrazňuje její vliv na společenskou stigmatizaci a ztrátu lidské důstojnosti. Neruda celoživotně inklinoval k hlubšímu pohledu na sociální problematiku. Ironizoval sentimentální klišé, jež se kolem této tematiky utvořila, a propojoval sociální aspekty lidské existence s aspekty dalšími, zejména pak s rovinou mezilidských vztahů. To je zřejmé už v rané básni Dědova mísa, tradičně, avšak nepatřičně čtené kódem sociální balady. Směrem ke konci 60. let se rovina obecně lidská stává (vedle roviny nacionální) v jeho díle dominantní. To se projevuje i v přehodnocení emblematických motivů sociální prózy, jako je postava žebráka (povídka Přivedla žebráka na mizinu) nebo chudého umělce (Figurky).
design by Bedřich Vémola
