Milena Lenderová
Marie Čacká v kontextu „ženských“ mystifikací
Marie Čacká (1811–1882), skutečným jménem Františka Svobodová, od počátku roku 1845 manželka vlasteneckého lékaře Josefa Bojislava Pichla, uveřejnila své první básně roku 1838. Autorka náležela k okruhu žen kolem Karla Slavoje Amerlinga a Bohuslavy Rajské, spoluzakládala českou dívčí školu v Praze a po určitou dobu na ní působila. Rustikální tematika jejích prvotin vedla ke vzniku fámy, že jejich autorkou je selka. Postava básnící selky až dosud v typologii česky píšících literátek chyběla, navíc zhmotňovala dobovou fascinaci vzdělanců venkovským prostředím, jež – nezkaženo civilizací a dobovým „poněmčujícím“ vzděláním – bylo považováno za rezervoár původní jazykově české kultury. Postava Marie Čacké byla promyšleným kalkulem přicházejícím v pravý čas s lidovostí. Ač byla Čacká naprostým opakem prosté české selky, dovedla se ve svých verších vcítit do mentality a citové naivity lidových písní. Naplnila v podstatě utopicky ideál lidové básnířky: díky venkovské izolaci nemohla být její tvorba ovlivněna „módními“ literárními směry ani díly současníků. Romantická představa o lidových zdrojích českého písemnictví a stejně tak i touha po literárně činné ženě byly v osobnosti neexistující selky-básnířky Marie Čacké dovedeny ad absurdum. Stala se ideálem definovaným nejen dobovými genderovými konstrukty, ale i nositeli vlastenecké komunikace, českými literáty: pocházela z idealizovaného venkova, byla literárně činná, schopná psát vytříbenou češtinou. Takový ideál byl ale v podstatě nedosažitelný, a to nejen ve 30. a první polovině 40. let 19. století. Nicméně literární mystifikace, jejichž předmětem, nositelkou nebo dokonce autorkou byly ženy, lze považovat za součást úsilí vtáhnout do literární tvorby autorky a jako taková je součástí snah o vytvoření české kultury vázané na český jazyk.
básnířky – Marie Čacká – literární mystifikace
design by Bedřich Vémola