Dagmar Mocná
Nerudovy veršované fejetony
Stať se zabývá souvislostmi Písní kosmických s fejetonistikou Jana Nerudy. Byť se toto spojení jeví z hlediska tradičního pojetí uměleckého statutu obou oblastí jako nepatřičné, otevírá nový pohled na tuto sbírku. Návaznost na fejetonistický způsob podání se uplatňovala zejména v počáteční fázi práce na Písních kosmických, možná i proto, že se Neruda vracel k poezii po téměř desetileté přestávce a žánr, v němž se tehdy cítil nejjistější, byl pro něho bezpečnou platformou. Fejetonistické východisko se projevuje zejména v komické stylizaci vesmírného dění, jíž Neruda významně porušil estetickou tradici, přikazující psát o kosmu ve vážném duchu a vznešeným stylem. Komika je tu jednak groteskní (líčení pohybu vesmírných těles jako karnevalového reje, bizarní personifikace planet a hvězd), jednak biedermeierovsky idylická. Fejetonistická inspirace se projevuje také v nasycení textu básní číselnými údaji, vědeckými pojmy a hypotézami. Neruda přitom hojně čerpal z populárních astronomických spisů své doby (zejména knih Karla du Prela a Meyera), jež využíval podobným způsobem jako při psaní fejetonů. Souvislost Písní kosmických s Nerudovou fejetonistikou je nejvýraznější v geneticky nejstarší vrstvě básní; s tím, jak se v autor ve svém promýšlení kosmické tematiky dostával k obecnějším otázkám, začaly nabývat vrchu jiné slohové polohy, zejména parnasistní monumentalizace, dále pak střídmá osobní lyrika a bojové vlastenecké výzvy. Vznikl tak nebývale heterogenní celek, nahrazující jednotu lyrického subjektu jeho mnohotvárností. Také v tomto kaleidoskopickém střídání zorných úhlů, jimiž autor postupně na kosmické téma nahlíží, je možno spatřovat vliv fejetonu, žánru odrážejícího svou kompozicí multilaterální mysl moderního člověka.
klíčová slova: české země, 19. století, kulturní dějiny, literatura, literární žánr
design by Bedřich Vémola
