Milena Lenderová
Paolo Mantegazza a sexuální medicína v Čechách
Příspěvek mapuje ohlas díla významného italského lékaře a antropologa Paola Mantegazzy (1831–1910), jehož názory na sexuální život odrážejí posun v rodinných strategiích, k nimž došlo na konci 19. století, v českých zemích. Zamýšlí se rovněž nad vznikem české (československé) sexuologie. Přestože byly Mantegazzovy spisy od devadesátých let 19. století překládány do češtiny, odborné ohlasy nevzbudily. Nejvýznamnější lékařské periodikum té doby, Časopis lékařů českých, zatím otázky sexuální medicíny neřešil; sexualita se do jeho zorného pole dostávala jen tehdy, pokud byla odlišná od obecně panujících norem; pak měla být diagnostikována a léčena. Absence české oficiální reakce na Mantegazzovy práce je dokladem známé skutečnosti, že sexuální osvobození a jeho „učená“ reflexe nejsou otázkou jednorázového předělu, ale skrytého vývoje – v nemenší míře to platilo i pro české země. Sexuální medicína, později sexuální věda či sexuologie – souborný název pro odvětví fyziologie, psychiatrie, eugeniky, sociální hygieny, národopisu, kulturních dějin, morální teorie, etiky, práva a sociologie – se v českých zemích zformovala až těsně před první světovou válkou. Roku 1913 byla v Brně založena Mezinárodní společnost pro sexuální bádání. Rozvíjet se začala až v samostatném Československu, kdy se sexuologii začaly věnovat i české autority. Při lékařské fakultě v Praze byl v roce 1921 založen Ústav pro sexuální patologii, jehož vedení se v roce 1935 ujal Josef Hynie (1900–1989), který se jako vůbec první „Čechoslovák“ roku 1934 habilitoval z lékařské sexuologie. Teprve on je považován za zakladatele české sexuální medicíny, resp.české sexuologie.
design by Bedřich Vémola
