Marc Niubo
Italská opera ve Stavovském divadle v první třetině 19. století
V roce 1807 skončila dlouholetá tradice uvádění italské opery v Praze italskými umělci a Stavovské divadlo se proměnilo v převážně německojazyčnou scénu. Italský repertoár byl následně redukován a provozován většinou v německých (výjimečně českých) singspielových úpravách, zůstal však důležitou součástí celkové operní nabídky. Narozdíl od Prozatímního divadla je repertoár Stavovského divadla dosud znám jen rámcově, rekonstruovat jej však lze především s pomocí dochovaného divadelního deníku, tzv. Journalu. Pro přesnější analýzy bude potřeba využít i další prameny, včetně hudebních, které dosud nebyly téměř vůbec vytěženy. První sondy do materiálu potvrdily zastoupení italské opery vážnými i komickými tituly. Zejména v komickém žánru však italská opera ustoupila vídeňskému singspielu a francouzské opeře. Autorský okruh pražského repertoáru byl poměrně nepočetný; zcela dominantní pozici zaujímal Gioacchino Rossini, který byl nejhranějším operním autorem celého období. Z celkem 18 titulů tohoto skladatele byly nejvíce uváděny opery Tancred, Lazebník sevillský, Straka zlodějka a Othello. Druhým nejhranějším autorem této doby byl Wolfgang Amadeus Mozart, třetím Carl Maria von Weber, jehož Čarostřelec byl tehdy vůbec nejhranějším operním titulem v Praze. Z dalších italských autorů se na repertoáru relativně dlouho udrželi Ferdinando Paër a Valentino Fioravanti, což možná souvisí s konzervativnější orientací části pražského publika. Ke změně došlo až v průběhu třicátých let 19. století, kdy na repertoár začali pronikat Bellini a Donizetti. Patrně z důvodů interpretačně provozních měla italská opera výrazně menší zastoupení v českojazyčných produkcích. Situace se změnila až v dalších dekádách, kdy italská opera naopak významně ovlivnila formování národní opery české.
design by Bedřich Vémola
